Poslouchejte živě Rádio kroměříž

Jsme s Vámi na Radiu Kroměříž

Právě posloucháte: Nonstop Mix Radia Kroměříž

Výběr přehrávače



Radio Kroměříž

Buďte s námi

KULTURNÍ SERVIS PŘINÁŠÍ

3. 1. 2019 - 31. 1. 2019 | Knihovna Kroměřížska KROMĚŘÍŽ

Živé pochodně


Sebeupálení jako forma politického protestu

„Nebe bylo dále modré, dále hrála muzika. Pamatuji se na holubice.

Všechno se vrátilo do normálního stavu.“

Vzpomínka Grażyny Niezgodové na sebeupálení Ryszarda Siwce

V roce 2005 publikoval anglický sociolog Michael Biggs studii, ve které se podrobně zabýval sebeupálením jako radikální formou politického protestu. Jako historický počátek pro svůj výzkum stanovil 11. červen 1963, kdy se upálil Thich Quang Duc a stal se prvním z buddhistických mnichů, kteří tímto šokujícím způsobem protestovali proti jihovietnamskému režimu. O dva měsíce později následovaly v Saigonu jeho příkladu další osoby, mezi nimi i dvacetiletá mniška. Buddhisté se podle svého výkladu snažili především pohnout srdcem nepřátel, aby je přiměli k dodržování náboženské tolerance. Svůj čin důsledně prezentovali jako altruistickou oběť. Podle francouzského badatele Martina Monestiera je možné takto pojaté protesty vnímat jako racionální a logické. Jejich cílem je totiž vzbudit vlnu veřejného rozhořčení, vystavit protivníka veřejnému pohoršení a donutit ho k přijetí požadovaného opatření. Sebeupálení jako forma politického protestu ovšem současně vyvolává ve společnosti i odmítavé reakce, které většinou souvisí s náboženskými či kulturními výklady sebevraždy. Poměrně časté jsou také následné imitace této formy protestu, které ve skutečnosti mají příčinu v psychických či jiných osobních problémech.

Zásadní je veřejná a mediální rovina těchto případů, které se často z tohoto důvodu odehrávaly na rušných náměstích či symbolických místech. Hořící mniši byli na ulicích v Saigonu zachyceni fotoaparáty a kamerami západních novinářů, kteří byli na dané místo s předstihem pozváni. Prostřednictvím médií se buddhisté následně stali inspirací pro své následovníky z jiných kulturních okruhů. Jestliže během deseti let před rokem 1963 bylo na evropském kontinentu zaznamenáno jen pět sebevražd upálením, za období následujících deseti let stoupl ve stejném prostoru jejich počet na 117. Značnou odezvu mělo sebeupalování buddhistických mnichů také v USA, kde se v šedesátých a sedmdesátých letech vyskytly případy sebeupalování proti účasti americké armády ve vietnamské válce. Podle Michaela Bigga, který prozkoumal 533 dostatečně doložených případů self-immolation z období let 1963–2002 (celkový počet, včetně nedokonaných, odhadl mezi 800 až 3000), se sebeupalování nejčastěji odehrávalo v asijských zemích, kde byly silné hinduistické či buddhistické tradice s důrazem na roli oběti a současně zde existovaly vážné náboženské, národnostní či kastovní konflikty. Také se zde nejčastěji vyskytovaly vlny případů sebeupalování.

Poslední dvě velké vlny sebeupalování se v posledních letech odehrály v severoafrických zemích (zejména v Tunisku) a také mezi Tibeťany, kteří touto formou protestují proti čínské okupaci. Jen od února 2011 do listopadu 2012 bylo podle údajů organizace Free Tibet zaznamenáno 90 případů sebeupálení. V poměru na počet obyvatel se naopak tato forma politického protestu nejčetněji vyskytla mezi Kurdy žijícími mimo turecké území (srov. tabulky č. 1 a 2).

Od roku 1968 jsou doloženy případy sebeupalování také v zemích někdejšího sovětského bloku (srov. tabulku č. 3). Také zde byla zjevná inspirace příkladem buddhistických mnichů, jejichž činy byly komunistickou propagandou často připomínány a vykreslovány jako protesty proti americkému imperialismu. Protestující v komunistických zemích stejně jako buddhisté v Jižním Vietnamu většinou chtěli šokujícím způsobem otřást společností a vyvolat širší odpor proti autoritativnímu režimům, které často označovali za okupační. Jejich strategie, motivy i očekávání byly ovšem často odlišné. Jako první osoba ve východním bloku se 8. září 1968 zapálil polský úředník Ryszard Siwiec, který protestoval proti srpnové invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Jeho čin však nevyvolal předpokládanou odezvu a i kvůli tajné policii zapadl. Naopak zcela mimořádný ohlas doma i ve světě měl Palachův čin, o kterém dokonce referovala i komunistická média ve východním bloku. Po jeho vzoru se v následujících měsících zapálila řada osob (mezi nimi Jan Zajíc a Evžen Plocek), některé také v zahraničí (například maďarský mladík Sándor Bauer či dvacetiletý židovský student z Lotyšska Ilja Rips). Pouliční nepokoje a vlnu dalších případů vyvolalo sebeupálení devatenáctiletého dělníka Romase Kalanty 14. května 1972, který se v Kaunasu upálil na protest proti okupaci Litvy. Velký ohlas ve východoněmecké společnosti získal případ evangelického duchovního Oskara Brüsewitze, který se 18. srpna 1976 zapálil na protest proti utlačování křesťanů v NDR a proti kolaboraci vedení církve se státem. Dne 23. června 1978 ukončil stejným způsobem svůj život rolník Musa Mamut na protest proti nové deportaci krymských Tatarů z jejich vlasti. Jiné živé pochodně v sovětském bloku získaly již pouze malý ohlas ve společnosti, či dokonce zůstaly bez odezvy. Jednalo se většinou o osamělé činy jednotlivců, které se úřady často snažily utajit či vykreslit jako údajné činy psychopatů. O některých se širší veřejnost dokonce dozvěděla teprve po pádu komunistických režimů. Jejich tragické činy dnes připomínají pomníky či pamětní desky. Někteří protestující byli také posmrtně poctěni vysokými státními vyznamenáními.